Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet. „Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv...
Žil kdys kdes chlap.Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap.Nu a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť když měl hlad.Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál, a nad vším jas.Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.Spal den a noc, neb pil...
Nebylo na něm věru nic dvojznačného, jako by se právě vrátil z výroční schůze Klubu přátel jinochodníků a v uších mu ještě zněla Ramlovní píseň, když byli ržáli v ráži ztepilí pušťáci a mávali rážemi na sivooké sveřepice, aby se v temné stáji samy nebály. Příběh Adolfína ze Svrbí a Serhomila Branivraka, kteří Vám uštědří pořádný...